K titulní postavě proslulého kulhavého hrbatého šaška Rigoletta se Vladimír Chmelo poprvé dostal až letos v přírodním amfiteátru pod hradem Loket při letní produkci stejnojmenné Verdiho opery. Věkem má na postavu ještě času dost, dispozicemi je jí však takřka předurčen zvláště v českém prostředí, kde, málo platné, chybějí hlasy vhodné pro italský repertoár. A proto je s podivem, že po něm Rigoletta dosud nikdo nechtěl. Možná proto, že u nás je spíše zvykem obsazovat ty, kteří již roli nastudovali. Janu Ježkovi coby producentu loketských představení se trocha odvahy dobře vyplatila. Vlado Chmelo šel na Rigoletta podobně jako na své další postavy. Tedy bez vnějšího efektu, střídmě herecky, zato s porozuměním pro šaškovu rozporuplnou duši. Jeho Rigoletto není dobrý ani zlý, zaslouží si trest, a přesto v prostě, a právě proto působivě interpretovaném závěru opery vyvolává hluboký soucit, nikoli však odpuštění. Chmelo „hraje“ především vlastním zpěvem, jemnými emocionálními valéry pěveckého výrazu, kterých dosahuje plynulou proměnou dynamiky od forte po pianissima. Příjemným uklidňujícím a jaksi důvěryhodným témbrem hlasu jako by dlouze vyprávěl, s klidem, bez přeryvů, důstojně a ušlechtile. Každý tón tvoří technicky, což zvyšuje u nás málo slyšenou krásu zpěvu a v důsledku poněkud obrušuje kontrasty partu. Chmelo totiž všechno podřizuje zvučné a nosné kantiléně v duchu italského belcanta….

-Josef Herman-